Problematika závislostí

Znamená závislost jen „drogy“ jako heroin, nikotin nebo alkohol?

V širším pojetí je to ve své podstatě jakýkoliv spoutávající stav, který nedovoluje žít svobodně a s pokojem. Člověk může být svázán sociálními sítěmi, jídlem, perfekcionismem, ale také vztahem s narcistou, nízkým sebevědomím, neodpuštěním rodičům nebo strachem z toho, co si o něm myslí ostatní. Je to stav neustálé nespokojenosti, neklidu, prázdnoty a honba za silnými prožitky, protože „obyčejné“ věci nedokážou ohlušit bolest, křivdu a nepokoj. Závislost je hledání rozptýlení, kdy snaha překřičet pocity viny, prázdnoty, nepochopení nebo samoty uprostřed lidí je silnější než riziko, případně již existence zničujících následků.

„Nejprve berou, aby bylo dobře. Pak už jen proto, aby nebylo špatně.“

Nikdo se nerozhodne být závislý. Opravdu hluboce spokojený a šťastný člověk nemá důvod do závislosti spadnout. Je to jen kompenzační, obranný, záchranný mechanismus i jinak třeba velice silných, schopných a cílevědomých osob. Bolest (i tu psychickou) zvládáme každý jinak a sám o sobě problém ostudou není. Nevyřešitelnou chybou není upadnout, ale zůstat ležet …

Je důležité uvědomit si kořeny a mechanismy, kterými se je snažíme přikrýt. Mnozí doufají, že dokážou změnit a vylepšit své okolí, ale jediné, co člověk může opravdu změnit, je on sám. Princip „Když jsem se změnil já, změnil se celý svět“ platí stále, dokud to člověk sám nevzdá.

Závislost není dobrovolnou cestou sebezničení, ale snahou o únik z reality, kdy od určitého bodu člověk nemá sám sílu se vrátit na správnou cestu. Žije jistou dobu v iluzi štěstí a úlevy, následně však zjišťuje, že přišel o možnost volby, skutečnou náplň života a hlavně cestu zpět na svobodu. Často za velkou cenu a s pomocí okolí, však je možné své návyky změnit.

„Poznejte pravdu a pravda vás učiní svobodnými“ (Jan 8:32)

Jelikož závislost umí čekat, pouhá abstinence bez vyřešení spouštěče není trvalé řešení. Nalezení pravé příčiny a následná změna návyků jsou nezbytné kroky, avšak nesmí být opomenuta ani důležitost mechanismů, které pomáhají chyby vedoucí k závislosti opakovat.

Co je tedy nutné udělat:

  • nalézt kořeny problému : Co dotyčného přivedlo k závislosti? Od čeho pomocí závislosti utíká?
  • ujasnit si cíle : Co chce klient dosáhnout? Jaký si představuje svůj život bez závislosti?
  • najít motivaci : Proč chce klient změnit svůj život? Co ho k tomu vede? Co by v životě naopak mít chtěl?
  • rozvíjet dovednosti : Jak zvládat stres, odolávat pokušení, budovat zdravé vztahy?

Nebezpečná spoluzávislost

Spoluzávislými jsou nazýváni lidé, kteří žijí v blízkosti osoby s nějakou formou závislosti. Jsou to většinou silně trpící lidé s typickým vzorcem chování, kdy se snaží kontrolovat chování druhého (nejen ze soucitu a snahy pomoci dotyčnému závislému), často s cílem zmírnit vlastní úzkost nebo pocit viny.

Spoluzávislí lidé mnohdy zanedbávají své vlastní potřeby a přizpůsobují se potřebám osoby se závislostí. Často se potýkají s vlastními problémy, jako je nízká sebedůvěra, strach z opuštění, potíže s vymezením hranic nebo problémy v mezilidských vztazích. Obvykle postrádají informace, pochopení a podporu okolí, aby získali náhled na situaci, která je ničí. Sami nemají sílu změnit svůj přístup a být tak skutečně nápomocnými svým blízkým nebo alespoň zachránit sebe.

Co spoluzávislí potřebují:

  • pochopit a poznat spoluzávislost : Jaké jsou její příznaky? Jak jsou tím sami ovlivňováni?
  • stanovit zdravé hranice : Jak se chránit před negativním vlivem závislého? Jak mohou tyto hranice pomoci i samotnému závislému?
  • rozvíjet samostatnost
  • pečovat o sebe : Jak se vyhnout vyhoření a udržet si duševní pohodu?
  • podporu při budování nových vztahů

A co děti

U nich to právě nejčastěji začíná… Pokud byly správně a hluboce založené hodnoty, charakter, vytvořena správná sebedůvěra, děti zažily lásku a péči rodičů, zocelily se a naučily se čelit nepříjemným situacím, dokážou v dospělosti zvládnout „ne“ jako odpověď nebo počkat na dosažení cíle, jít směle do neznámých situací a ze svých chyb se učit, nikoliv hroutit.

Dokážou čelit životu mnohem snáz a (ačkoliv není možné nic zaručit), tyto děti nemívají potřebu sáhnout po kouzelné pilulce, hledat virtuální únik z domova nebo se stát svým chováním noční můrou rodičů.

Často ale vidíme, že prevence se odkládá, až pozdější věk (pokud se na ni vůbec dostane). V dětství je moc brzy, v pubertě ale příliš pozdě.

Rodiče jsou sadaři zodpovědní za formování koruny svých dětí. Není možné se zlobit, když bez správné, důsledné a láskyplné péče občas vyroste „neplodné koště“. Prevence není jen v tom, seznámit děti se seznamem nebezpečí. Všichni jsme vzorem. Někdo dobrým, někdo špatným. Děti se ve své nejbližší rodině učí nejen rodnému jazyku, ale také rodnému, automatickému chování a obranným mechanismům.

75% času, který kdy strávíme se svými dětmi, je většinou pryč do jejich 12let věku.

90% tohoto času uteče do jejich 18let …

Jak jej zužitkujeme? Co vypěstujeme?